Žatec a krajina žateckého chmele

Sklizeň chmele, dnes již více mechanizovaná, stále vyžaduje velký podíl lidské ruční práce. Před sto lety byla potřeba zapojení lidských rukou samozřejmě mnohem vyšší. Pěstitelé chmele nemohli z vlastních zdrojů zajistit takový počet česáčů, proto najímali sezónní dělníky. Byly jich tisíce, co na konci srpna přijížděli na Žatecko, je doloženo, že leckdy vyrážely nejen rodiny ale i celé vesnice, na nádražích byly vypravovány zvláštní vagóny pro česače chmele, protože běžné vlaky by jejich kapacitu nepokryly. Dělníci byli ubytováni na statcích, jejichž majitelé pěstovali chmel, většinou měli vyhrazené místo v čelednících či stodolách. Kromě přístřeší se ke mzdě za česání chmele přidávala také strava, což byly brambory a mléko. Mzda byla vždy předmětem vyjednávání, velkou roli v ní hráli zprostředkovatelé, kteří organizovali skupiny a vyjednávali se správci statků. Mzda se pohybovala okolo dvaceti haléřů za čtvrthektolitr (věrtel) načesaného chmele. Za každý odevzdaný věrtel chmele obdržel česáč chmelovou známku. Chmelové známky byly na konci sklizně, někdy i během ní, vyměněny za peníze. Znalý a šikovný česáč dokázal načesat až 35 – 40 věrtelů denně. Sklizeň trvala až čtyři týdny, česalo se od brzkého rána, bez polední přestávky až do šesti do večera.

Sklizeň chmele na počátku 20. století barvivě popisuje reportáž Egona Ervina Kische (1885 – 1948) s názvem NA CHMEL NA ŽATECKO, reportáž byla publikována v knize Pražská dobrodružství vydané v Praze roku 1958. Tato publikace bohužel není ve fondu místní knihovny, proto jsme se rozhodli zprostředkovat vám možnost přečíst si zážitky reportéra, který před sto lety pronikl v přestrojení mezi skupinu česáčů na Žatecku. Jeho fejeton naleznete na novém webu Žatec a krajina žateckého chmele, v sekci Novinky.

Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci spravuje největší sbírku chmelových známek v Evropě, sbírka (na snímku) je zpřístupněna veřejnosti od roku 2002. Olga Bukovičová